Taxikáři proti tomu stávkují, hotely jsou nuceny snižovat neustále ceny. Je ale skutečně nutné se zamyslet, zdali náhodou sdílená ekonomika není budoucnost lidstva? Je to jakási reakce na selhávání kapitalistického pojetí trhu, kde je cílem co nejvíce hromadit a co nejvíce konzumovat, ideálně současně a neomezeně. Jenže, kromě naší chamtivosti, nejsou zdroje neomezené, ropné vrty se netáhnou do nekonečna a pomalu, na začátku 20. století začínáme pociťovat, že tohle možná není ta správná cesta.
Podstatu nápadu už jsme tu jednou měli
Sdílená ekonomika, zestručněná a v kostce zabalená, je vlastně takový přebarvený komunismus. Já mám auto, druhý jej nemá. Nabídnu mu, že ho svezu a on mi za to poskytne nějakou protinabídku. Sdílená ekonomika ale není o tom, že si budeme zadarmo plnit přání, ale spíše o tom, že lidé jsou již překrmeni institucemi, podniky a monopoly, které si určují ceny. Už si nechtějí „připlácet“. Proč si vlastně nezaplatit místo v autě, které jede mým směrem? Je to přece výhodné pro obě strany. Já se dostanu tam, kam chci a ten druhý pokryje část nákladů na benzín. Sdílená ekonomika je tu již dlouho, ale až teď některé společnosti konečně rozpoznávají pravý potenciál, který může přinést na trh.
Malá procenta
Platformy, které „spojují“ solidární lidi, kterým nevadí ubytovat na týden někoho u sebe za úplatu, si samozřejmě za takové služby účtují nějaké to procento. Jenže v porovnání s klasickými „zdroji“ služeb, je i přes tento poplatek sdílená ekonomika levnější (a to mnohonásobně) než kterýkoliv poskytovatel služeb. Vezměte si například hotely. V centru Paříže seženete pěkný hotel za nějakých 3000 korun za noc. Pokud tedy nechcete cestovat ještě do centra půl hodiny. Přes platformu, do které se přidávají rodilí Francouzi a kterým nevadí nějaká ta cizokrajná návštěva, se poté dá sehnat velmi pěkné ubytování za zlomek ceny s tím, že turista skutečně zažije tu pravou Paříž.
A takových příkladů je celá řada – je jenom otázkou času, než někdo přijde s dalším, ještě lepším, nápadem. A lidé na to slyší.